Ohlasy : Koncert, který jsme dostali k Vánocům

text: Pánská jízda Sekvoje, foto: Jirka Vidimský; vyšlo 10. 1. 2008 na FOLKtime.cz

Tak ho máme za sebou. Vánoční koncert. Ono by si jeden řekl, když jich udělala kapela už na čtvrt sta, tak to musí být brnkačka. No, vidíš, člověče, a není! Zkus si někdy udělat druhý, aby se nepodobal prvnímu... A pak už je to jenom těžší. Hlavy si s tím lámem jak starej indián pemikan a najednou je tu 18. prosinec. Pavel s Oldou lezou na scénu v Trojické jak dva trampští kašpaři z kreslených vtipů. A lidi - a to se podržte, je jich našvihanej sál - se můžou zbláznit radostí. Tak se přidá ještě Mirek, trampský běs ve slaměným sombreru, a druhej Pavel s kotlíkem a klacky na hlavě, protože ten hraje křoví. Móóóc mu to sluší... Hrajem hlavně starší kousky repertoáru a Olda s Pavlem do toho povídaj takový ty poloreálný příběhy, co uměj jenom chlapi, který spolu táhnou káru skoro třicet let (člověče, to je horší, jak manželství; nebo to musej bejt zatra dobrý kámoši!). Asi se to lidem líbilo. O přestávce žádnej neodešel!

Potom přišel na scénu úplně sám, jen se svou elektrickou basou a klasickou Sosnou, náš bejvalej basák Přéma Vágner, co má zrovna teďko někdy kulatý narozeniny (blahopřejeme!). K němu se pak přidala Monika Veselá a Přéma ji doprovodil v několika jazzových standardech. Na rozloučenou si Monika střihla s námi svoje slavný Ráno z éry, kdy byla v Sekvoji. A lidi pořád v pohodě. Seděli, plácali. Ale pořád, jakoby na něco čekali…

U mikrofonu vládce čudlíků a kabelů Jaroslav Pan Pecka, nestor českých zvukařů! Recituje. Ohromně sugestivně. Nějakou šílenou bolševikárnu, co se musel v padesátejch naučit k matuře (pro elektrikáře důležité!) a dodnes ji nezapomněl. Recese. Dokonalá! Tatík Pecka uvedl na scénu svoji dceru Hanku. Před pradávnem zpívala s Heurékou, ale jinak, celý život, klasická pěvkyně. Tři árie zpívala Hana Pecková na orchestrální základy, které jí pouštěl táta z mixáku. Smála se tomu trochu, že prej operní karaoke, ale lidi to zas brali. A pořád jakoby čekali něco víc.

A pak to přišlo. To víc! Ale nebylo toho zas tak moc. Málo přes metr šedesát na vejšku. Naše Karolínka Skalníková. Napřed, když jí po třech měsících bouřka potlesku vítala, očka mírně cudně klopila a skoro plaše se usmívala (nemít ouška, bylo by to okolo celé hlavinky). A my měli trochu zatnuto: její čerstvé mateřské povinnosti a naše předvánoční starosti přivedly na scénu tohle vystoupení bez jediné zkoušky! Obava ale trvala jen pár tónů. Pak už byl jenom klub plnej muziky, plnej Karolíny, která zpívala a hrála, jako by vedle nás naposledy stála včera. A my, chlapi starý, dědci lišejníkem vobrostlí, jsme najednou a fest napevno věděli, že ta malá Karolína, je největší ženská, jakou jsme kdy v kapele měli. To finále bylo její! Ohromně si ho užívala a zářila jak sluníčko. Doteď máme pocit, že víc, než kdy dřív... Když koncert skončil a diváci po přídavcích spokojeně odcházeli, nemohli jsme se ubránit dojmu, že si kousek toho jejího sluníčka nese v očích domů každý z nich.

A tak díky za ten koncert vánoční!